cz en

Klub vojenské historie 43.pěší pluk Brno



Čas:.

Historie pluku 43

Stručná historie pěšího pluku číslo 43 v letech 1918 - 1939

25.11.16

(dle dosud zjištěných údajů)

Do roku 1918 nesl pluk označení C.k. 8. regiment. Po rozpadu Rakouska – Uherska a vzniku Československé republiky 28. října 1918 zůstal pod stávajícím označením Čs. pěší pluk č. 8 až do 31.12.1919. Pluk byl stále dislokován v Brně, až na období od června do září 1919, kdy byl v Bzenci.
K 1.1.1921 dochází k postupné unifikaci v označování a organizaci jednotlivých útvarů, tak je v říjnu 1920 p. pl. 8 přečíslován na p. pl. 43. Pluk se od té doby skládá z velitelství, I. praporu, II. praporu, III. praporu a náhradního praporu. V případě mobilizace by pluk stavěl z mobilizovaného mužstva záložní pluk č. 93 v plném rozsahu pravidelného pluku.
Pluk byl stále umístěn v Brně, s výjimkou II. praporu, který se v období od prosince 1920 do 26. září 1921 nacházel v Moravské Ostravě a na Hlučínsku, kde se účastnil bojů s Poláky, a III. praporu, který od prosince 1920 do 3. února 1921 potlačoval komunistické nepokoje v Oslavanech.
V září 1922 obdržel pluk z rozhodnutí ZTO ke zkouškám 6 ks pistolí vz.22 Nickel. Pluk byl povinen přezkoušet pět pistolí vystřelením 100 ran z každé zbraně, šestou 500 náboji a veškeré závady zaprotokolovat. Vzhledem k tomu, že pistole při zkouškách nevyhověly, MNO nedalo povolení k výrobě. Po připravení další zkušební série 200 ks, byly tyto počátkem roku 1923 v počtu 60 ks přiděleny pluku ke zkouškám. Zkouška byla stanovena výnosem č.j. 550.947 / zbroj.tech.
V roce 1923 byly jednotlivé části pluku dislokovány takto: velitelství a I. prapor ve Staro – novoměstských kasárnách, II. prapor v Hrdličkových barácích a III.prapor spolu s náhradním praporem v pevnosti Špilberku. V říjnu 1925 odevzdalo město Brno pluku jeho plukovní standartu. V roce 1927 se rozložení pluku změnilo. Velitelství, I.,II. a náhradní prapor přesídlily do Svatoplukových kasáren v Židenicích, a III.prapor i nadále zůstal na Špilberku.
V noci z 21. na 22. ledna 1933 byl objekt židenických kasáren přepaden ozbrojenou skupinou asi šedesáti členů Národní obce fašistické pod vedením npor. v záloze Ladislava Kobsinka. Díky pohotovému zásahu posádky kasáren, zejména prap. Josefa Janouška (nositele Čs. válečného kříže 1939 i.m. za odbojovou činnost za okupace), byli útočníci odraženi a zneškodněni.
V roce 1936 vstupuje jako dobrovolník do čsl. armády Adolf Opálka. Službu nastupuje dne 1. října jako vojín 9. roty pěšího pluku 43 v Brně. Odtud po půl roce odchází do školy pro důstoníky v záloze, kterou ukončuje 11. září 1937 v hodnosti četaře – aspiranta. Padl dne 18. června 1942 v kryptě kostela Cyrila a Metoděje v Resslově ulici jako velitel výsadku s úkolem spáchat atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heidricha. Po válce byl povýšen na majora i.m..
V době mobilizace v roce 1938 byl pluk součástí 14. motorizované divize s velitelstvím v Kroměříži ( krycí název ‚ Fibich‘ ). Velitelem byl brig. generál Josef Zmek (*1889), jeho zástupcem brig. generál František Hněvkovský, náčelníkem štábu pplk. gšt. Josef Pavlíček. 14. divize se skládala z pěších pluků č.3, 27, 43, dělostřeleckého pluku č.14, SPO 14 a telegrafního praporu 14. Po zaujetí mobilizačních obranných postavení byla dislokována v okolí Třeště jako záložní jednotka spadající pod velení IV. armády.
Pluk byl zrušen po obsazení zbytku republiky Němci roku 1939.

Velitelé pěšího pluku 43

pplk. pěch. Alois Zabloudil (říjen 1920 – prosinec 1920)

plk. pěch. Alois Chlebovský (prosinec 1920 – leden 1921),

plk. pěch. Hynek Koptík (leden 1921 – únor 1923),

plk. pěch. Bohumil Glos (únor 1923 – listopad 1927),

plk. gen. št. Jan Šípek (listopad 1927 – leden 1928),

plk. gen. št. Karel Mejstřík (leden 1928 – leden 1929),

plk. pěch. Josef Novotný (leden 1929 – říjen 1931), (leden 1932 – prosinec 1932), (duben 1933 – říjen 1935),

plk. pěch. Vladimír Jelínek (říjen 1931 – leden 1932), (prosinec 1932 – duben 1933),

plk. gen. št. Alois Páral (říjen 1935 – září 1936),

pplk. pěch. Viktor Vlk (listopad 1936 – březen 1937),

plk. gen. št. František Walter (březen 1937 – září 1938),

pplk. pěch. František Vláčil (září 1938).

plk. Karel Čápek (1939 )

Velitelé I. praporu:

pplk. Jaroslav Herkloc (velitel 1. praporu 1933)

KRÁTKÉ ŽIVOTOPISY VELITELŮ PLUKU 43:

plukovník BOHUMIL GLOS, velitel pluku únor 1923 – listopad 1927

Narozen 1878 v Praze, studoval gymnázium ve Stříbře a absolvoval kadetní školu v Praze, z ní byl roku 1893 přidělen k pěšímu regimentu č. 75. Světovou válku prodělal s pěším regimentem č. 10 na ruské, rumunské a italské frontě.

Po převratu 28. 10. 1918 byl ihned převzat do čsl. armády a přidělen jako podplukovník k ZVV v Praze. Krátce na to byl zástupcem vojenského velitelství v Českých Budějovicích a velitelem přijíždějících italských legií, načež byl jmenován velitelem pěšího pluku č. 81. Tažením na Slovensku proti Maďarům se zůčastnil jako velitel moravského podůseku. Roku 1921 byl převelen k pěšímu pluku č. 45 a povýšen na plukovníka. Roku 1923 byl jmenován velitelem pěšího pluku č. 43 v Brně. V této funkci setrval až do roku 1927.

plukovník generálního štábu KAREL MEJSTŘÍK, velitel pluku leden 1928 – leden 1929

Divizní generál Karel Mejstřík se narodil 18. října 1886 v Lahovičkách v tehdejším politickém okrese Smíchov (župa Praha). Po studiu na českém reálném gymnáziu na Smíchově v letech 1898–1902 se stal na podzim 1902 na tři roky studentem obchodní akademie v Praze. Po skončení středoškolských studií byl 14.9.1905 při dobrovolném odvodu u doplňovacího okresního velitelství v Praze odveden a 2.10.1905 nastoupil prezenční službu jako jednoroční dobrovolník u c.k. pěšího pluku č. 11 v Praze. U tohoto útvaru prodělal základní výcvik a absolvoval zde i školu na důstojníky pěchoty v záloze. Dnem 30.9. 1906 byl přeložen do zálohy a nastoupil do zaměstnání jako úředník u První českomoravské továrny na stroje v Praze, kde poté pracoval až do vypuknutí první světové války. Mezitím byl celkem čtyřikrát povolán k pravidelnému čtyřnedělnímu cvičení ve zbrani (vletech 1907,1909, 1912, 1914) a dnem 1.1.1911 byl jmenován poručíkem pěchoty v záloze.

V důsledku vyhlášení mobilizace nastoupil 28.7.1914 činnou službu u svého kmenového útvaru, s nímž odjel již v srpnu 1914 jako velitel roty na srbskou frontu. Zde byl krátce nato raněn a až do března 1915 se nacházel v nemocničním ošetřování v Praze. Po vyléčení odešel v květnu 1915 opět na frontu, tentokrát proti Rusům. Zde padl jako záložní nadporučík pěchoty 27.7.1915 v bitvě u Sokalu do ruského zajetí. V zajateckém táboře však dlouho nezůstal a již v rupnu 1915 se šťastnou shodou náhod dostal do Kyjeva, kde poté působil jako vojín u vojenského odboru Svazu česko-slovenských spolků na Rusi. Zde se 1.12.1915 přihlásil jako dobrovolec do České Družiny a od května 1916 působil rok na frontě jako tlumočník ve štábu VIII. ruské armády. Od června 1917 do února 1918 konal službu jako velitel roty u Kornilovského úderného pluku (v této době onemocněl střevním tyfem a byl od 15.10.1917 do 15.1.1918 v ne­mocničním ošetřování). Dnem 16.1. 1918 nastoupil službu jako podnáčelník štábu u 1. čs. střelecké divize a zároveň byl na dobu jejího přesunu na východ ustanoven velitelem štábního vlaku. Od 22.8.1918 orga­nizoval z pověření náborové komise Odbočky Československé národní rady na Rusi v Samaře a později v Čeljabinsku 1. rusko-český střelecký pluk a stal se jeho velitelem (pluku prakticky velel až do února 1929, kdy byl pluk na pokyn M.R. Štefánka rozpuštěn). Od podzimu 1918 působil rovněž jako zástupce Čs. armádního sboru v Rusku při štábu Ruské dobrovolnické armády. Od 30.3.1919 až do návratu do vlasti konal službu ve štábu 3. čs. střelecké divize, a to nejdříve jako náčelník štábu divize, od 5.6.1919 zástupce náčelníka štábu divize a konečně od 5.5.1920 jako náčelník jejího operačního oddělení. V září 1920 byl na lodi „Thomas“ evakuován z Vladivostoku do vlasti, kam dorazil v hodnosti majora ruských legií.

Po repatriační dovolené nastoupil 1.1.1921 službu jako zástupce náčelníka štábu u ZVV Užhorod, kde poté působil až do října následujícího roku. Od 24.10.1922 do 30.9.1924 byl posluchačem Vysoké školy válečné v Paříži, po jejímž úspěšném ukončení byl dnen 1.10.1924 přeložen v hodnosti plukovníka do skupiny důstojníků generálního štábu. Od 1.10. 1924 do 15.9.1925 byl náčelníkem štábu ZVV Užhorod a tutéž funkci vykonával až do 11.1.1928 u ZVV Bratislava. V době od 12.1.1928 do 20.1.1929 byl velitelem pěšího pluku 43 v Brně.

Dnem 21.1.1929 se stal velitelem 3. pěší brigády sídlící v Plzni. Současně s ustanovením do této funkce (28.2.1929) byl přemístěn k plzeňské 2. pěší divizi, kde v letech 1931–1933 zároveň vykonával funkci předsedy jejího kárného výboru. Přesně osm měsíců po svém příchodu do Plzně – 21.9. 1929 – se dočkal povýšení do první generálské hodnosti – na brigádního generála. Z doby jeho plzeňského působení stojí ještě za zmínku fakt, že byl 26.8.1930 ustanoven osobním průvodcem francouzského maršála Francheta d´Esperay na dobu jeho pobytu v Československu (31.8.-16.9.1930). Tehdy však mohl jen těžko tušit, že se jeho vojenská kariéra pomalu chýlí ke konci. Vzhledem k vážnému onemocnění musel totiž o necelé tři roky později, ve svých šestačtyřiceti letech, armádu opustit a 1.6.1933 byl úředně přeložen do výslužby jako „vojenské služby neschopen“.

Usadil se potom s rodinou na Zbraslavi, kde žil až do konce svého života. S okupací Československa a vznikem Protektorátu Čechy a Morava se jako bývalý legionář a především důstojník čs. armády nemohl smířit. Zapojil se do odboje v řadách Obrany národa, ale šťastnou shodou okolností unikl zatčení. V letech okupace byl spolu s dalšími legionáři zaměstnán ve firmě bývalého divizního generála Vojtěcha Vladimíra Klecandy. Společně s ním se mu podařilo zabránit odvlečení většího počtu českých dělníků na nucené práce do říše a poté co firma zřídila několik dílen v terezínském ghettu, se podílel prostřednictvím dodávek potravin a zprostředkováváním zpráv na podpoře internovaných. Při tom úzce spolupracoval s brig. gen. Jaroslavem Untermüllerem, bývalým velitelem ženijního vojska VII. Sboru dalším generálem, který byl v Klecandově firmě zaměstnán (padl 9.5.1945 v Praze). V závěru války se podílel na přípravách k ozbrojenému vystoupení proti Němcům. Účast v něm se však stala pro brigádního generála Karla Mejstříka osudnou. V neděli 6. května 1945, tedy hned druhý den pražského povstání, padl na Zbraslavi nedaleko od svého domu. V tomtéž roce byl prezidentem republiky dr. Edvardem Benešem vyznamenán in memoriam Československým válečným křížem 1939 a o rok později posmrtně povýšen do hodnosti divizního generála.

plukovník generálního štábu ALOIS PÁRAL, velitel pluku říjen 1935 – září 1936

Pocházel z rolnické rodiny, kde se narodil 7. dubna 1892. Po absolvování gymnázia v Kyjově a II. českého státního gymnázia na Starém Brně se přihlašuje ke studiu na Univerzitě Karlově – filologie – srovnávací jazykozpyt. Vypukla I. světová válka a 29. 10. 1914 mladý Alois nastupuje vojenskou službu u 10. L. I. R- (zeměbranecký pluk v Brně), absolvuje školu pro důstojníky v záloze jako jednoroční dobrovolník. Po jejím absolvování dostává umístěnku do Tyrol a v květnu 1915 je jmenován velitelem čety u rusínského pluku L. I. R. 33 v polském Krakově, v srpnu je již kadetem u pochodového praporu. Ten je nasazen na podzim 1915 u Vladimíra Volyňského a městečku Holky na řece Stryj. Jarní ofenziva německých a rakouských vojsk již vyčerpala své síly a při protiútoku ruské armády se v říjnu 1915 stává zajatcem i Alois Páral. Poznává nejdříve zajatecký tábor v Darnici u Kyjeva, později Kazaň a Tětuš na Volze, Čembar v gubernii Penza. V roce 1916 se hlásí jako dobrovolník do nově vznikající československé zahraniční armády. Jeho odvod je pozdržen a v srpnu 1917, již jako dobrovolník a příslušník 5. pluku, přichází do Borispolu, kde absolvuje důstojnický kurz. Po vykonaných zkouškách se přímo v Borispolu hlásí do praporu, jež má posíli československé jednotky ve Francii. Pod velením kapitána Husáka, přes Archangelsk a Winchester, odplouvají posily do Francie do nově tvořících se pluků československého zahraničního vojska.

Francouzské vojenské předpisy předpokládají alespoň roční výcvik jednotek, které teprve poté mohou odejít na frontu. Alois Páral se stává příslušníkem 21. střeleckého pluku a je určen do důstojnické školy v St. Maixentu. Po jejím absolvování je přidělen od 1. dubna 1918 k 1. praporu 22. střeleckého pluku jako pobočník velitele praporu. Absolvuje slavnou přehlídku a nástup v Darney, kde je oficiálně uznáno československé zahraniční vojsko předáním bojových praporů z rukou prezidenta Francouzské republiky Reymonda Poincaré, 14. července 1918 se uskutečnila neméně významná přehlídka naší armády ve Francii u příležitosti státního svátku Francie přímo v Paříži, a to před presidentem republiky a dalšími spojeneckými hosty. V říjnu 1918 jeho pluk je součástí bojů o Vouziers, po stažení z fronty v důsledku vyhlášení samostatného československého státu byl ustanoven velitelem 3. roty a povýšen na kapitána. Přes Itálii a Rakousko se naše francouzské jednotky vrací do Prahy v polovině ledna roku 1919. Alois se rozhoduje zůstat u vojenské služby a pokračuje tak v započaté důstojnické karieře. Stává se opět pobočníkem, tentokrát přímo velitele 22. pluku.

V době bojů o Slovensko v roce 1919 je pluk zálohou vrchního velitelství a v září 1919 je dislokován do nové domovské posádky, do Jičína. Mladý a ambiciózní důstojník Alois Páral si podává žádost o přeložení do Prahy a nastupuje tak na nově vytvořené Ministerstvo národní obrany. Nejdříve se stává členem komise pro zčešťování vojenských předpisů, kde se uplatňuje se svými jazykovými schopnostmi a dispozicemi, poté, již po třetí, se stává pobočníkem velitele Vysoké školy válečné v Praze. Této skutečnosti využívá i ve prospěch svého dalšího kariérního postupu a od roku 1920 je jedním z 49 posluchačů důstojníků I. ročníku Vysoké školy válečné v Praze. Po jejím tříletém absolvování se stává důstojníkem generálního štábu.

Zařazením mezi důstojníky generálního štábu přineslo krom jiného taktéž nové pracovní místo. Nastupuje přímo na hlavní štáb armády a 1. října 1923 je jmenován na místo v I. oddělení organizačním jako „rozpočtový referent hlavního štábu“. Náplní jeho práce se stává úředničina v podobě návrhu rozpočtu na další rok jednotlivým složkám armády, a to vše s cílem pokrýt vzrůstající potřeby mladé armády s minimálními prostředky danými poválečnou dobou. Je přímo podřízen velení generála Fauchera a dostává se mu neobyčejných zkušeností. V roce 1924 je povýšen na majora a v soukromém životě nachází taktéž úspěchy, když 29. listopadu 1925 se žení se slečnou Ludmilou Vodičkovou. Podle svých vlastních pamětí, Alois Páral píše: „Byl to vzorný sňatek podle starých tradic nejen ceremoniálem, ale především hmotně. Podle pravidel musela mít nevěsta „kauci“ aby přispívala k manželově gáži a měla být z čeho živa, kdyby padl ve válce nebo přestal být důstojníkem. A proto její otec ji zajistil měsíční příspěvek ve výši 1000 Kč po dobu, dokud ona sama nezrealizuje příjem ze zděděné nemovitosti.“ Ten se realizoval později a představoval tehdy neskutečných 800000 Kč, přičemž úrok 2000 Kč plně pokrýval měsíční náklady celé rodiny.

24. prosince 1927 se stává podplukovníkem, je přednostou mírové organizace, dostává řád Čestné legie, stává se rytířem francouzské čestné legie, jejíž vznik inicioval Napoleon Bonaparte. Po pěti letech služby ve štábu armády byl dle platných pravidel poslán na rok do Plzně jako velitel I/18 praporu, aby došel do styku s vojskem v kasárnách a na cvičišti a nikoliv jen u stolu na ministerstvu. Po roce služby, během níž se narodil syn Bohuslav, je určen do funkce náčelníka štábu 2. divize, pod velení legendárního hrdiny ruských legií – generála Klecandu. Po absolvování týdenního přezkoušení do hodnosti plukovníka se v roce 1931 vrací do Prahy jako zástupce Ministerstva národní obrany u četnictva. Po ročním přidělení je odeslán do Brna a jmenován opět do vyšší funkce jako podnáčelník Zemského vojenského velitelství v Brně a povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu. Jeho nadřízeným je další vynikající ruský legionář generál Sergej Vojcechovský, on sám má na starosti řízení služeb (intendance, zbrojní službu, zdravotní, ženijní, automobilní, atd.) S rodinou bydlí v prestižní Masarykově čtvrti a to již i se synem Vladimírem, pozdějším významným českým spisovatelem 2/2 20. století.

V roce 1935 je jmenován do funkce náčelníka štábu Zemského vojenského velitelství, 15. října 1935 je ustanoven zatímním velitelem Pěšího pluku 43 v Brně Židenicích a rok na to 1. října 1936 jmenován velitelem tohoto pluku. I díky úspěšnému velení pluku a dosavadní kariéře odchází do generálského kurzu a po jeho absolvování v říjnu 1937je převelen na generálské místo jako náčelník štábu Zemského vojenského velitelství do Košic pod velení generála Lva Prchala. ZVV Košice bylo určeno pro možnou válku jako štáb armády. O to více místo náčelníka štábu bylo prestižním postavením. V Evropě se mezitím stupňovalo napětí. Henleinovci v českém pohraničí, řízeni a motivováni Hitlerem z fašistické Říše, stupňují své požadavky vůči Československu. Německo obsazuje Rakousko anšlusem, Československo vyhlašuje svou květnovou částečnou mobilizaci s cílem uchránit hranice samostatnosti. V září 1938 pak plná branná pohotovost všech složek státu.

V době branné pohotovosti státu v září 1938 s generálem Prchalem přijel do Brna a připravoval se na převzetí „jihomoravské“ armády jako náčelník štábu 4. armády (krycí název velitelství „Neruda“). Úsek působnosti byl České Budějovice – Slavonice – Znojmo – Břeclav – Děvín u Bratislavy. Hlavním úkolem byla obrana na místě s cílem zadržet nápor nepřítele od rakouských hranic a nedopustit obklíčení levého křídla 1. armády v Čechách. Aktivní obranu hlavního obranného postavení řešit i ofenzivními úkoly. Nedopustit proniknutí nepřítele Dyjskosvrateckým a Dolnomoravským úvalem. Poslední den v září všeobecnou mobilizací armáda nastoupila v síle 200 000 vojáků připravena bránit svobodnou a samostatnou republiku na jihu Moravy. Mnichovská dohoda čtyř velmocí a následné odstoupení českého pohraničí Německu vedlo k postupné demobilizaci a návratu do Košic. I zde dochází k obsazení jižního pohraničí a to jak na Slovensku tak i Podkarpatské Rusi. Zemské vojenské velitelství se přesouvá do Smokovce a v listopadu se plukovník gšt. Alois Páral vrací do Brna k zemskému velitelství jako „přidělený generál“.

Jeho jmenování generálem bylo připraveno na 28. říjen 1938 při příležitosti 20. výročí vzniku republiky. Namísto toho je republika okleštěna a obrána o své historické pohraničí. Armáda je postupně likvidována a po 15. březnu 1939 zcela decimována. Jako bývalý legionář a vysoký důstojník je propuštěn hned na začátku okupace a je mu přiděleno místo v Univerzitní knihovna. Během války se schází s bývalými kolegy z armády, zvláště generálem Všetičkou, tehdy významným představitelem Obrany národa. Pro sledování gestapem a několikanásobné provokace se do přímé odbojové činnosti „se zbraní v ruce“ nezapojuje, je však s Obranou národa ve styku. Jak po válce vzpomínal: Generál Luža řekl, že přísaha platí stále – i po příchodu Němců“. Po osvobození je reaktivován zpět do armády a je ustanoven namísto náčelníkem štábu jen „velitelem týlu“ vojenské oblasti Morava a Slezsko. V armádě na této funkci je činný až do roku 1948, po únoru odchází a stává se profesorem ruštiny na střední průmyslové škole. V 50tých letech je stejně jako i další bývalí vysocí důstojníci čs. armády perzekuován, je mu snížen důchod, rodina je postižena i v osobě manželky, která díky vysoké vojenské hodnosti manžela a jeho vojenské a legionářské minulosti je považována za reakcionářku a musí odejít ze zaměstnání v Hypoteční bance. Stává se uklizečkou, domovnicí a dokonce topičkou ústředního topení. Alois Páral odchází v 56 letech do důchodu a jeho jedinou radostí zůstávají vnoučata, šachy v rámci šachového oddílu Lokomotiva Brno – Komárov.

plukovník KAREL ČÁPEK, velitel pluku 1939

Narodil se 23. července 1892 v Olešnici na Moravě. Vystudoval reálku v Novém Městě na Moravě, absolvoval abiturientský kurs na obchodní akademii. V roce 1913 přišel jako jednoroční dobrovolník k 14. zeměbra­neckému pluku. V roce 1914 byl odvelen jako aspirant na ruskou frontu, ale již v prosinci téhož roku přešel do ruského zajetí. Dne 4. srpna 1916 byl zařazen v hodnosti střelce k 1. čs. záložní střelecké brigádě legií v Rusku. U hanáckého pluku č. 6, byl jmenován v roce 1917 praporčíkem a v roce 1919 kapitánem a velitelem plukovního dělostřelectva. S tímto plukem prodělal mnoho tvrdých bojů.

Dne 19. června 1920 se vrátil do vlasti a po krátké dovolené nastoupil opět k 6. hanáckému pluku do Olomouce. Dne 26. dubna 1928 byl povýšen na podplukovníka a jmenován velitelem školy záložních důstojníků. V roce 1935 v hodnosti plukovníka opustil Olomouc a nastoupil v MNO. Dne 2. ledna 1939 byl ustanoven velitelem pěšího pluku č. 43 v Brně.

Po okupaci a rozpuštění armády vstoupil do odbojové skupiny Obrana národa a odešel z Brna do rodné Olešnice, aby v tomto úseku a organizoval odboj. Poté co velitelé Obrany národa plk.gšt Nesveda a plk. Morávek přišli o život, přijal K. Čápek velení v kraji Brno – venkov. Dne 30. října 1940 byl v Olešnici zatčen gestapem, odvlečen do Olomouce a odtud 12. února 1941 do Kounicových kolejí v Brně.

Zde byl 30. září 1941 odsouzen a ještě téhož dne popraven…

podplukovník JAROSLAV HERKLOC, velitel 1. praporu 1933

Narodil se 5. srpna 1891 ve Stradonicích u Zlonic, bývalý politický okres Slaný. Mladší bratr Josef narozený roku 1896 padl v roce 1916 na bojištích 1. světové války. Mimo to měl ještě mladší sestru Marii. V letech 1908–12 absolvoval Československou obchodní akademii v Praze. Dne 3. 9. 1912 byl odveden v Lounech, v letech 1912/3 absolvoval školu pro důstojníky v záloze. Dne 8. 8. 1916 byl na ruské frontě zajat, od 18. 8. 1916 byl aktivní v ruské legii. Zůstal v Československé armádě, roku 1926 byl povýšen na majora, 1930 na podplukovníka. Od roku 1927 sloužil u 43. pěšího pluku v Brně. V roce 1928 byl jmenován prvním plukovním pobočníkem, 1930 velitelem 3. rámcového praporu, 1934 velitelem náhradního praporu. Dne 15. 10. 1935 byl převelen od 43. pěšího pluku k 6. hraničářskému praporu v Domažlicích. Dne 6. 12. 1936 ustanoven výnosem MNO čj. 11891 dův. I/l odd. 1936 velitelem praporu Stráže obrany státu při hlavním okresním úřadě v Domažlicích. Podílel se na vyměřování, která část Chodska připadne po Mnichovu do Říše. Dne 24. 11. 1938 se spolu s delimitačním důstojníkem pplk. Suchardou zúčastnil úředního aktu předání podhaltravského Chodska nacistickému Německu. V roce 1939 byl velitel 6. hraničářského praporu Bohumil Boček pověřen ústředím Obrany národa vybudovat odbojovou síť na Domažlicku. Z bývalých aktivních vojáků domažlické posádky zorganizoval ilegální skupinu Obrany národa. Výstavbu okresního vojenského velitelství svěřil J. Herklocovi, protože sám již pracoval převážně v Praze. J. Herkloc byl zatčen gestapem spolu s O. Bartoškem 5. 3. 1940, zemřel ve Vratislavi, ve vězeňské nemocnici 21. srpna 1943. Jeho šestnáctiletý syn byl poslán do koncentračního tábora. Z Domažlicka patřil J. Herkloc spolu s O. Bartoškem mezi nejbližší spolupracovníky zakladatelů západočeské pobočky Obrany národa. Jméno J. Herkloce bylo na pamětní desce u domažlických kasáren, ta však zmizela. V roce 1965 byla odhalena u vchodu do Kasáren protifašistických bojovníků v Plzni na Borech pamětní deska se jmény 52 umučených příslušníků 2. pěší divize, na níž je i jméno Jaroslava Herkloce.


Copyright © 2008 EasyFun Film | kvh43.cz All rights reserved. Všechna práva vyhrazena. XHTML 1.0 Strict valid, CSS valid